150 let

Stránku budeme pravidelně doplňovat novými informacemi.

Smyslem těchto informací je nastínit historii a vývoj jediné houslařské školy v Čechách, založené roku 1873 v Lubech u Chebu, a to od nejranější fáze, až po přesunutí do Chebu v roce 2006.

Je to první oficiální zmínka o hudebním vzdělávání v Lubech. Postupem času oddělení řemesla a zájmové výuky hry na nástroj. Nutným předpokladem k pochopení problému v jeho celistvosti přitom je popsání všech činitelů, které měly nebo mohly mít vliv na vznik školy a směr jejího vývoje. Poloha kraje, myšleno jak ve smyslu místních přírodních podmínek, tak umístění v rámci země, historické pozadí a tradice, to všechno jsou působící faktory. Tedy i části věnované počátkům a postupnému rozkvětu houslařského řemesla v Lubech i jejich okolí jistě našly své opodstatnění.

Z historie města

Za první významný mezník v dějinách obce Luby (do roku 1945 zvané Schönbach), ležící na úpatí Krušných Hor v těsné blízkosti hranice s dnešním Saskem, lze označit rok 1149, kdy ji německý panovník Konrád III.postoupil českému knížeti Vladislavu II., který ho záhy (roku 1165) daroval bavorskému cisterciáckému klášteru ve Waldsassenu. Mniši zde brzy zřídili faru a obec dobře prospívala, až ji v roce 1319 povýšil král Ludvík na město, a to se stejnými právy a svobodami jako měl Cheb.

Již roku 1348 však město a přilehlé území opět mění majitele, jeho dočasným správcem se stává rytíř ze Sparnecku, jenž již po šesti letech město i se vším zbožím prodává císaři Karlu IV. a Koruně české. V 15. století získali Lubsko Šlikové a vlastnili jej až do roku 1547, kdy tvrz i město byly Jeronýmu Šlikovi císařskou konfiskací odebrány. Postupně patřilo Lubsko pod různé feudální pány a později sdílelo svůj osud společně s Chebskem.

16. století přináší do života dosud nevýznamného podkrušnohorského městečka výraznou změnu. Tou je těžební průmysl, který se zde začal rozvíjet ve 20. letech. Kolem roku 1520 jsou v provozu rtuťové doly v Horních Lubech, o čtyřicet let později zde funguje už šest těžebních jam, zaměstnávajících více než 200 horníků. V této době se Luby otevírají díky obchodním kontaktům s Norimberkem a celým Bavorskem a nabývají na významu, přestože převážná část zisku z těžby připadá norimberským obchodníkům. Lze také připustit, že nyní spolu s dělníky do postupně vzkvétajícího města přicházejí například i hudebníci a snad také první houslaři.

Badatelů zabývajících se problematikou hudebního nástrojařství není mnoho; v podstatě existují pouze dvě ucelené studie, jež postihují podstatnou část doby trvání školy, z nichž druhá existuje zatím pouze v rukopise. K novodobé historii pak neexistují prakticky žádné materiály. Ze starších pramenů lze čerpat jen velmi omezeně, neboť velká část dokumentů, vztahujících se k historii města a počátkům houslařství, shořela při velkém požáru Lubů v listopadu 1739. Z těch relevantních písemných materiálů, které jsou uloženy v Okresním archivu v Chebu, je většina dosud nezpracovaná, tudíž nedostupná.

Počátky houslařství

Kdy se řemeslo v Lubech poprvé objevilo, nelze přesně doložit. Historikové se přiklánějí k počátku 17. století, na němž usuzují z dochovaného Markneukirchenského houslařského cechovního řádu, vytvořeného pravděpodobně podle vzoru staršího dokumentu lubského. Následující text, volně převzatý ze zmíněného cechovního řádu, přikládám pro nabytí představy o statutu cechu a váženosti houslařského řemesla.

„Kdo se chtěl vyučit houslařskému umění, musel vstoupit na čtrnáct dní k mistrovi na zkušebnou. Po předložení důkazu o čestném a manželském původu a zaplacení 3 zlatých mohl nastoupit do učení. Čtyřletou učební dobu, za kterou musel zaplatit 17 zlatých, musel „plně a čestně “ využít a po jejím skončení pohostit všechny členy cechu pečením a dvěma vědry piva. Po vyučení následoval povinný dvouletý vandr.

Kdo se vrátil dřív, musel začít znova. Po návratu z vandru pracoval budoucí mistr houslař rok jako tovaryš a pak teprve mu bylo povoleno zhotovení mistrovského díla, které musel ukončit do tří týdnů. Během této lhůty byl povinen podle článku 9 cechovního řádu zhotovit: 1. diskantové housle z pěkného dřeva a čistě zasazeným krkem, ohraněným hmatníkem a s trojími, čistě vsazenými výložkami v horní a dolní desce, 2. citeru (později kytaru) z pěkného dřeva s čistým registrem, 3. violu da gamba s šesti strunami bez závad. Všechny tři kusy musely být provedeny v žluté barvě bez skvrn.“

Nej starším doloženým lubským houslařem je Elias Placht, jehož autorství je prokázáno u několika nástrojů až z přelomu 17. a 18.století. Houslařství zpočátku znamenalo pouze dobrý doplňkový zdroj příjmů obyvatelstva, až postupem času vztahy mezi Luby a blízkým Markneukirchenem mohl zprostředkovávat nej starší doložený houslař lubska, který po roce 1670 odešel právě do saského Markneukirchenu. Víme však o viole Johanna Adama Pöpela, nacházející se v expozici Germánského muzea v Norimberku, jež je datována rokem 1664, s místem zhotovení Bruck (dnešní vesnička Mostek), ležící blízko Nové Vsi a Milhostova, která již od 13. století spadala pod lubskou farnost a až do 16. století patřila, jako součást panství Walhof, majitelům panství lubského. Tento nástroj je tedy dokladem ještě staršího projevu houslařství v lubské oblasti, čímž zapustilo ještě hlubší kořeny. Od domácké malovýroby, přes manufakturu,později tovární výrobu, se pak stalo hlavním zdrojem obživy zdejších lidí a v 2. polovině 19. století se celý region zařadil mezi okresy s významným podílem obyvatelstva zaměstnaného v průmyslu.

Ve 20. letech 20. století v tomto odvětví pracovalo již více než 4500 osob. Svou poměrně velkou a kvalitní produkcí si tedy Luby jistě právem vysloužily pojmenování Österreichs Cremona (Rakouská Cremona).