Stránku budeme pravidelně doplňovat novými informacemi.
Smyslem těchto informací je nastínit historii a vývoj jediné houslařské školy v Čechách, založené roku 1873 v Lubech u Chebu, a to od nejranější fáze, až po přesunutí do Chebu v roce 2006.
Je to první oficiální zmínka o hudebním vzdělávání v Lubech. Postupem času oddělení řemesla a zájmové výuky hry na nástroj. Nutným předpokladem k pochopení problému v jeho celistvosti přitom je popsání všech činitelů, které měly nebo mohly mít vliv na vznik školy a směr jejího vývoje. Poloha kraje, myšleno jak ve smyslu místních přírodních podmínek, tak umístění v rámci země, historické pozadí a tradice, to všechno jsou působící faktory. Tedy i části věnované počátkům a postupnému rozkvětu houslařského řemesla v Lubech i jejich okolí jistě našly své opodstatnění.
Z historie města
Za první významný mezník v dějinách obce Luby (do roku 1945 zvané Schönbach), ležící na úpatí Krušných Hor v těsné blízkosti hranice s dnešním Saskem, lze označit rok 1149, kdy ji německý panovník Konrád III.postoupil českému knížeti Vladislavu II., který ho záhy (roku 1165) daroval bavorskému cisterciáckému klášteru ve Waldsassenu. Mniši zde brzy zřídili faru a obec dobře prospívala, až ji v roce 1319 povýšil král Ludvík na město, a to se stejnými právy a svobodami jako měl Cheb.
Již roku 1348 však město a přilehlé území opět mění majitele, jeho dočasným správcem se stává rytíř ze Sparnecku, jenž již po šesti letech město i se vším zbožím prodává císaři Karlu IV. a Koruně české. V 15. století získali Lubsko Šlikové a vlastnili jej až do roku 1547, kdy tvrz i město byly Jeronýmu Šlikovi císařskou konfiskací odebrány. Postupně patřilo Lubsko pod různé feudální pány a později sdílelo svůj osud společně s Chebskem.
16. století přináší do života dosud nevýznamného podkrušnohorského městečka výraznou změnu. Tou je těžební průmysl, který se zde začal rozvíjet ve 20. letech. Kolem roku 1520 jsou v provozu rtuťové doly v Horních Lubech, o čtyřicet let později zde funguje už šest těžebních jam, zaměstnávajících více než 200 horníků. V této době se Luby otevírají díky obchodním kontaktům s Norimberkem a celým Bavorskem a nabývají na významu, přestože převážná část zisku z těžby připadá norimberským obchodníkům. Lze také připustit, že nyní spolu s dělníky do postupně vzkvétajícího města přicházejí například i hudebníci a snad také první houslaři.
Badatelů zabývajících se problematikou hudebního nástrojařství není mnoho; v podstatě existují pouze dvě ucelené studie, jež postihují podstatnou část doby trvání školy, z nichž druhá existuje zatím pouze v rukopise. K novodobé historii pak neexistují prakticky žádné materiály. Ze starších pramenů lze čerpat jen velmi omezeně, neboť velká část dokumentů, vztahujících se k historii města a počátkům houslařství, shořela při velkém požáru Lubů v listopadu 1739. Z těch relevantních písemných materiálů, které jsou uloženy v Okresním archivu v Chebu, je většina dosud nezpracovaná, tudíž nedostupná.
Počátky houslařství
Kdy se řemeslo v Lubech poprvé objevilo, nelze přesně doložit. Historikové se přiklánějí k počátku 17. století, na němž usuzují z dochovaného Markneukirchenského houslařského cechovního řádu, vytvořeného pravděpodobně podle vzoru staršího dokumentu lubského. Následující text, volně převzatý ze zmíněného cechovního řádu, přikládám pro nabytí představy o statutu cechu a váženosti houslařského řemesla.
„Kdo se chtěl vyučit houslařskému umění, musel vstoupit na čtrnáct dní k mistrovi na zkušebnou. Po předložení důkazu o čestném a manželském původu a zaplacení 3 zlatých mohl nastoupit do učení. Čtyřletou učební dobu, za kterou musel zaplatit 17 zlatých, musel „plně a čestně “ využít a po jejím skončení pohostit všechny členy cechu pečením a dvěma vědry piva. Po vyučení následoval povinný dvouletý vandr.
Kdo se vrátil dřív, musel začít znova. Po návratu z vandru pracoval budoucí mistr houslař rok jako tovaryš a pak teprve mu bylo povoleno zhotovení mistrovského díla, které musel ukončit do tří týdnů. Během této lhůty byl povinen podle článku 9 cechovního řádu zhotovit: 1. diskantové housle z pěkného dřeva a čistě zasazeným krkem, ohraněným hmatníkem a s trojími, čistě vsazenými výložkami v horní a dolní desce, 2. citeru (později kytaru) z pěkného dřeva s čistým registrem, 3. violu da gamba s šesti strunami bez závad. Všechny tři kusy musely být provedeny v žluté barvě bez skvrn.“
Nej starším doloženým lubským houslařem je Elias Placht, jehož autorství je prokázáno u několika nástrojů až z přelomu 17. a 18.století. Houslařství zpočátku znamenalo pouze dobrý doplňkový zdroj příjmů obyvatelstva, až postupem času vztahy mezi Luby a blízkým Markneukirchenem mohl zprostředkovávat nej starší doložený houslař lubska, který po roce 1670 odešel právě do saského Markneukirchenu. Víme však o viole Johanna Adama Pöpela, nacházející se v expozici Germánského muzea v Norimberku, jež je datována rokem 1664, s místem zhotovení Bruck (dnešní vesnička Mostek), ležící blízko Nové Vsi a Milhostova, která již od 13. století spadala pod lubskou farnost a až do 16. století patřila, jako součást panství Walhof, majitelům panství lubského. Tento nástroj je tedy dokladem ještě staršího projevu houslařství v lubské oblasti, čímž zapustilo ještě hlubší kořeny. Od domácké malovýroby, přes manufakturu,později tovární výrobu, se pak stalo hlavním zdrojem obživy zdejších lidí a v 2. polovině 19. století se celý region zařadil mezi okresy s významným podílem obyvatelstva zaměstnaného v průmyslu.
Ve 20. letech 20. století v tomto odvětví pracovalo již více než 4500 osob. Svou poměrně velkou a kvalitní produkcí si tedy Luby jistě právem vysloužily pojmenování Österreichs Cremona (Rakouská Cremona).
Rozvoj řemesla v Lubech a okolí – Domácí dílny a manufaktury
Prvním známým a také doložitelným houslařem v Lubech (Schönbachu) je Elias Placht, který do Čech přišel pravděpodobně ze sousedního Saska, a jemuž lze prokazatelně přisoudit nástroje zhotovené mezi léty 1690-1721. O tom, s jakým ohlasem se zde řemeslo setkalo a jak rychle se šířilo, svědčí fakt, že již z let 1739- 1770 jsou známa jména 40 mistrů houslařů. V této době město vzkvétá, a to i díky domácí nástrojařské výrobě, která poskytuje obživu nezanedbatelné části jeho obyvatel. V domácích dílnách, kde často pracovala celá rodina včetně žen a dětí, se však většinou nestavěly celé nástroje, nýbrž pouze jednotlivé díly, ze kterých se v jiných, větších provozovnách nástroje sestavovaly. Kdo a jakou část nástroje bude vyrábět, určovalo jednak zaměření konkrétní dílny, jednak také zručnost a vyspělost pracovníků. Tato praxe byla běžná při rodovém učení, ale přetrvávala i po založení odborné houslařské školy (roku 1873). Vedle nástrojů z těchto manufaktur, vznikaly pochopitelně stále také nejcennější nástroje mistrovské, realizované jednotlivci a výhradně rukodělně. Výroba hudebních nástrojů spěla spíše ke specializaci; zejména v nově se prosazující „tovární“ výrobě, charakteristické snahou o zvýšení produktivity práce, existovalo až 11 různých specialistů.
Na začátku 20. století, ještě před 1. Světovou válkou, v takovýchto provozovnách pracovalo více než 1500 lidí. Přičteme-li k nim ovšem i výrobce z okolí, dostaneme se až k číslu 3000. První poválečná léta jsou pro krušnohorské nástrojaře velmi tíživá; kvůli uzavření hranic trpí nedostatkem surovin i ztrátou možnosti hotové nástroje vyvážet – export v této době klesá asi jedna pětina předválečného stavu. Ke zlepšení dochází teprve ve 2. polovině 20. let, kdy v Lubech, podobně jako v Kraslicích, nadále pokračuje sdružování výrobců do společenstev. Lubské Společenstvo výrobců hudebních nástrojů mělo kolem roku 1929 asi 290 členů (v Kraslicích jich tehdy bylo přes 400). 1. přiřezávač dřeva, 2. přiřezávač vík, 3. přiřezávač lubů, 4. výrobce žeber, 5. řezbář vík, 6. řezbář krků, 7. výrobce korpusů, 8. soustružník kolíčků, 9. řezbář kobylek, 10. sestavovatel houslí, 11. zpracovatel povrchové úpravy. Všichni výrobci i obchodníci jsou německé národnosti.
Kríze na počátku 30. let, kdy lubský nástrojařský průmysl registroval kolem 1200 nezaměstnaných, opět vzrůstající tendenci pouze přibrzdí, aby byla zanedlouho zcela ochromena 2. Světovou válkou. Tentokrát chybí nejen odbytiště, ale i pracovní síly; výroba ochabuje. Poválečná atmosféra v nástrojařství odpovídá celkové situaci země a zlepšuje se jen velmi zvolna. V červnu roku 1945 v Lubech vzniká správní komise, místní národní výbor je ustaven až v květnu roku následujícího. Jako jednu z priorit si stanovuje právě znovuvzkříšení dřívějšího stavu výroby hudebních nástrojů, zdroje obživy velké většiny zdejšího obyvatelstva. Před 2. Světovou válkou bylo v Lubech a okolí zaregistrováno na 240 producentů hudebních nástrojů nebo jejich součástek, plus několik dalších subjektů, zabývajících se obchodní činností. Dosazování národních správců do větších, dříve německých výrobních podniků, které mělo situaci řešit, započalo již v červnu 1945. Ve všech provozovnách přitom i nadále pracovali bývalí majitelé. Náplň práce národního správce (většinou obchodníka s hudebními nástroji nebo houslaře) zpočátku spočívala v kontrole výroby. Takový postup však nebyl příliš efektivní, mnozí z nich zůstávali v dosavadním místě svého trvalého bydliště a do Lubů dojížděli jen zřídka. Zvrácením nastalého stavu pověřil Zemský národní výbor Jednotu českých houslařů, jejíž představitelé podali návrh na vytvoření družstva výrobců hudebních nástrojů. Na základě tohoto návrhu byla v březnu 1946 jmenována pětičlenná kolektivní národní správa (ještě v témže roce však Zemský národní výbor 2 z pěti členů odvolal), řídící veškerou výrobu hudebních nástrojů a později také obchody a obchodní firmy s hudebními nástroji v Lubech a okolí. A tak vznikl podnik se staronovým názvem Cremona.
Ani tím se ale problém organizace podkrušnohorského hudebního nástrojařství nevyřešil. Složitá jednání vyústila na konci roku 1946 v převzetí kolektivní národní správy, která se týkala 33 určených podniků Československými závody dřevozpracujícími. Přímo v Lubech působili 202 výrobci a 4 obchodníci, v nedaleké Plesné 9 výrobců a 2 obchodníci, v Opatové 18 výrobců a ve Vackově 12. Zbývající, již pouze domácí dílny byly roztroušeny po celé oblasti. Předseda Josef Malý, obchodní ředitel Bedřich Hausdorf a členové Josef Zabloudil, K. J. Dvořák a Bohumil Pechar.
Tovární strojová výroba – STRUNAL
Během 2. světové války, jak již řečeno, výroba hudebních nástrojů v německém příhraničí stagnuje. Ve vnitrozemí sice přežívá, ovšem v neorganizované podobě. Hrozící zánik výroby v roce 1946 vede k rozhodnutí o kolektivní národní správě, která znamená sloučení veškerých provozů v Lubech a okolí, v té době jich bylo kolem třiceti, a o rok později k jejich převedení pod Československé závody dřevozpracující. V roce následujícím vzniká nový národní podnik České hudební nástroje, se sídlem v Kraslicích, jenž sdružuje n. p. Cremona Luby, Amati Kraslice a Harmonika Hořovice. Ovšem již v roce 1950 dochází k další reorganizaci hudebního průmyslu a ke zrodu samostatného n. p. Cremona, pojmenovaného po italském městě, jež se proslavilo právě výrobou smyčcových hudebních nástrojů, zejména zásluhou Antonia Stradivariho. Tento okamžik znamená nový začátek a zároveň je vyústěním téměř tři sta let trvající houslařské tradice v Lubech.
Hned od počátku však musí čelit několika problémům. Potýká se se zastaralým výrobním řízením a především nedostatkem schopných mladých odborníků. Výroba je nyní sice koordinována, ale probíhá stále na několika místech – postupně je soustředěna asi do 20 středisek – nelze tedy zatím hovořit o výrobě tovární. Nástroje se zhotovují stále ručně, dochází pouze k částečné mechanizaci. Teprve v roce 1968 se převážná část výrobců přesunula z dílen, rozesetých po celém městě, do nově postaveného komplexu budov. Mimo tento areál zůstává pouze výrobna pouzder, pila, sklad hotových výrobků a Odborná houslařská škola. Do té doby se jednotlivé provozy podniku potýkají s vesměs nevyhovujícími prostorami . Nyní celý areál čítá několik hal, jež jsou rozděleny na jednotlivá střediska podle výrobního sortimentu (housle, violoncella, kontrabasy, kytary, smyčce) s centrální přířezovnou, sloužící všem provozům. Fyzicky náročnější operace jsou nyní již plně mechanizovány, podstatná část výrobního procesu, jako například sesazování dílů, či konečná povrchová úprava.
Již centralizovaná výroba houslí se po požáru v listopadu 1961, při kterém shořela dílna i s přilehlými sklady materiálů, opět rozdělila, přičemž jedna část přesídlila do obytné budovy, další byla umístěna do podkroví uhelných skladů a třetí našla místo v podnikových kancelářích. Dva roky potrvá, než se postaví provizorní dřevěná hala, v níž se veškerá produkce houslí zase sjednotí.
Výroba nástrojů, je ovšem stále závislá na zručnosti zaměstnanců. Mistrovské nástroje, stavěné pouze z kvalitního dobře vyzrálého dřeva, musí být ale od přířezu až po natažení strun opracovávány výhradně ručně a jejich výrobu zajišťují zkušení a uznávaní mistři houslaři. K nejstarším patřili Jiří Mrkvička, Bohumil Pechar, Josef Pötzl, Ivan Rohožka a Josef Vávra, další generaci pak zastupují Emil Lupač, Miroslav Pikart, Libor Stefl a Karel Zadražil. Tito houslaři kromě práce ve svých ateliérech také působí jako mistři odborného výcviku na houslařské škole.
Existence státního podniku Cremona je vymezena léty 1950 a 1991, kdy byl podnik jako jeden z prvních privatizován a přejmenován na Strunal, s. r. o. Je třeba říci, že během této doby dosáhl stabilního postavení na evropském i světovém trhu své nástroje vyvážel například do Anglie a USA. Ing. Vlastimil Jirásek, Oldřich Holý, ing. Josef Střelka, vlastníci nové společnosti, jejíž název znamená zkratku slov Strunné Nástroje Luby, plně navazují na výrobní tradici bývalého státního podniku a zachovávají produkci sortimentu v plném rozsahu.
V letech 1990-1998 jsou veškeré síly a prostředky zaměřeny na modernizaci závodu, bez které by podnik jen těžko obstál v konkurenčně náročném prostředí. Dochází také k dalším inovacím, jedním z krokuje vývoj nové řady klasických kytar. U všech nástrojů se začíná klást větší důraz na přesnost finálního provedení a povrchovou úpravu. Vynaložené úsilí brzy přináší úspěchy. Prvním je zařazení Strunalu mezi 100 obdivovaných firem ČR vletech 1998 a 1999. Ve stejném roce slaví společnost ještě další triumf v podobě otevření pobočky STRUNAL AMERICA Inc. v USA. O dva roky později přichází na trh s novou řadou akustických kytar. Zatím posledním počinem zůstává zřízení vlastního obchodního zastoupení v Rusku v roce 2005. Společnost Strunal si dnes i přes nemalé problémy s odbytem, způsobené především objemnou a levnou produkcí z Asie, udržuje stabilní postavení na světovém trhu s hudebními nástroji.
V roce 2020 bohužel došlo k ukončení provozu společnosti.
Houslařská škola v Lubech – Hudební škola
Situaci, za níž byla v roce 1873 odborná hudební škola (K. K. Fachschule für Musikinstrumenten-Erzeuger in Schönbach), po vzoru podobné školy v Kraslicích založena, jsme naznačili výše. Z některých dochovaných dokumentů lze soudit, že zdejší kraj již dlouho postrádal dostatek kvalitních, teoreticky i prakticky zaměřených vzdělávacích ústavů a také si uvědomoval, že právě absence takových zařízení stojí v cestě mohutnějšímu rozvoji a ještě většímu ekonomickému úspěchu města i celé oblasti. Na počátku 70. let došlo k podání konkrétního návrhu na zřízení hudební školy v Lubech, a to na popud zdejších nástrojařů, podporovaných též rytířem Richardem Dotzauerem, zakladatelem nedávno otevřeného, obdobně orientovaného ústavu v Kraslicích.
V listopadu roku 1872 konečně ministerstvo obchodu schválilo otevření školy, jejíž provoz však podmínilo finanční spoluúčastí obce (učební prostory, otop, a podobně). Slavnostní otevření školy se konalo krátce nato, 13. července 1873. Prvním ředitelem byl zvolen Josef Wilfert, vykonávající tuto funkci až do roku 1905, kdy ho nahradil Wenzl Schmidt.
Výuka na škole byla tříletá, s cílem dobře připravit potenciální budoucí výrobce hudebních nástrojů k výkonu jejich povolání, vzděláním v oboru hudební teorie i praxe. Ke studiu byli přijímáni chlapci, výjimečně také děvčata, starší deseti let. Jednotlivé ročníky se vnitřně dále dělily podle talentu žáků, jejich stáří a nástrojů, na které hráli. Ti zvlášť snaživí a nadaní mohli po uplynutí standardní tříleté doby studia dále pokračovat jako externisti, tak zvaní hospitanti. Učební plán zprvu připomínal spíše osnovy dnešní základní umělecké školy či konzervatoře – obsahoval totiž hudební nauku, zpěv a hru na nástroj, přičemž dvě hodiny teorie a zpěvu týdně musel absolvovat povinně každý. Otevření školy vzbudilo mezi zájemci o studium hudby a budoucími nástrojáři možná až nečekaně velký ohlas; v prvních letech mohlo učiliště uspokojit pouze polovinu z nich. Ne příliš vysoký počet přijímaných žáků, zapříčiněný ovšem také nedostatkem učitelů (celých šest let byl jediným vyučujícím sám ředitel školy), odrážel snahu o zajištění jisté úrovně kvality výuky.
Během tří let bylo dvacet žáků propuštěno, převážně kvůli nedostatku talentu, a zbylých třicet čtyři navázalo studiem dalšího nástroje. Nově bylo v roce 1876 přijato třicet uchazečů a v následujících letech průměrně dalších 18 až 25 ročně. Vzhledem k stále rostoucímu počtu učňů nastoupil roku 1879 druhý učitel, Engelbert Loh (třetím se roku 1895 stal Johann Lutz a v roce 1903 získal učitelský sbor čtvrtého člena, Franze Raaba).
Po osmi letech od založení školy byla bilance žactva a absolventů následující: z celkem 210 žáků 56 absolvovalo (stavbě hudebních nástrojů se jich nadále věnovalo 51), 56 bylo propuštěno, 19 odešlo z vlastní vůle a 77 dále studovalo. Význam hudebního učiliště rostl, o čemž svědčí neustále se zvyšující objem studentů. Pozdější otevření jednoročního přípravného kursu, v němž měli uchazeči před přijetím k samotnému studiu prokázat dostatek talentu, lze jistě považovat za důsledek takové expanzivní tendence.
V této době ovšem škola pořád ještě poskytuje „pouze“ všeobecné hudební vzdělání. Příslibem pro nadcházející léta je až zřízení večerní pokračovací školy pro živnostníky (1901), která částečně uspokojila potřebu odborně řemeslné výuky s teoretickou průpravou, což potvrzuje vysoké procento jejích frekventantů právě z řad hudebních nástrojařů.
Zavedení praktické výuky
První snahy rozšířit vyučování o dílenské práce vyústily na počátku 80. let
v návrh k navázání spolupráce s firmou houslaře A. Lutze, ke které však z důvodu přehnaně vysokých finančních požadavků majitele firmy nedošlo. Ačkoli vytvořit ústav podílející se na vzestupu úrovně zdejší výroby hudebních nástrojů teoretickou i praktickou výukou technického charakteru zamýšlel už zakladatel lubské školy.
Velkou událostí se v tomto smyslu stalo zavedení dílenské výuky v roce 1908. Dá se tedy říci, že teprve 15. září 1908, kdy začal mistr Karl Sandner vést výuku stavby hudebních nástrojů, je skutečným počátkem houslařské školy v Lubech. K řádné dílenské výuce byli vybíráni žáci z řad adeptů s dokončenou obecnou školou a starší šestnácti let, kteří se navíc museli druhým rokem učit u některého mistra. Dílenskou výuku mohli pro doplnění již dříve nabytých řemeslných dovedností navštěvovat i hospitanti.
Studium praktických dílenských dovedností trvalo dva roky, během nichž byl žák povinen nejprve projít oddělením pro stavbu nástrojů a zvládnout technologii stavby houslí, zhotovit podle modelu všechny součásti smyčcových nástrojů, umět veškeré opravy, získat přehled o dějinách houslařství a blíže se seznámit s pracemi význačných mistrů. Cílem druhého roku bylo žákům přiblížit základy nauky o materiálu, přípravu laků, lakování nástrojů a jejich konečnou úpravu. Časová dotace zahrnovala dvě hodiny teorie a šest hodin praxe týdně, přičemž výuka byla koncipována tak, aby nenarušovala běžné povinnosti učňů a tovaryšů.
Do 1. světové války vykazovala škola průměrně pět absolventů tohoto dvouletého studia za rok. Velká část absolventů zůstávala v Lubech a okolí – někteří působili jako mistři, ostatní jako nástrojáři – což neoddiskutovatelně pomáhalo pozvednout úroveň zdejší produkce.
S rozmachem školy vyvstala otázka odpovídajících vyučovacích prostor, která se stala ještě naléhavější v okamžiku zavedení dílenské praxe. O zájmu vlády o rozvoj houslařského řemesla a nástrojařského průmyslu vůbec svědčí fakt, že podnět k řešení tohoto problému nakonec přišel od ministerstva, nikoli ze strany školy, města, či zástupců společenstva houslařů. Městu však nelze upřít snahu najít po vznesení vládního požadavku nové umístění houslařské školy co nejrychleji.
První rozhodnutí padlo 7. září 1910: vhodnou by mohla být budova stávající základní školy. Protože by se ale musely hledat náhradní prostory zase pro ni, je třeba nalézt jiné řešení. Příští měsíc zastupitelstvo s konečnou platností schválí koupi pozemku v Nádražní ulici, na kterém postaví novou budovu. Již v prosinci téhož roku zastupitelstvo přijalo stavební projekt architekta Theierla z Kynšperka a 9. května 1911 byl proveden slavnostní první výkop. Z konkurzu na stavbu školy vyšla vítězně lubská firma France Kriegla, jenž stanovil rozpočet materiálu a prací na 59 478 Korun.
Celkové náklady včetně ceny pozemku a zabudování ústředního topení ústeckou firmou A. G. Kórtze za 4900 Korun, se však vyšplhaly až k částce 70 000 Korun, které si město půjčilo od lubské spořitelny. 1. září 1911 byla stavba dokončena a již o dva týdny později, 15. září, proběhlo její otevření.
Houslařská škola nyní začíná ve větší míře navazovat kontakt s místními výrobci a postupně se stává centrem odborně technické výuky. Mistři vyučující na škole mimo jiné poskytují zdejším výrobcům pravidelné konzultace v oblasti nových technologických postupů.
Nově jsou také zavedeny jednoměsíční mistrovské kurzy lakování nástrojů. Její význam roste, neboť získává oprávnění provádět mistrovské zkoušky spolu se společenstvem houslařů, dokonce participuje na programu obchodní komory, přinášejícím zlepšení stavu jednotlivých odvětví nástrojařského průmyslu. Flexibilita a vůle školy vyhovět požadavkům a současným potřebám místní výroby se naplno projevila v roce 1914 zavedením nového oboru – smyčcaře.
Z původních dvou oddělení dílenské výuky vzniklo jedno, zaměřené na stavbu smyčcových nástrojů, a nově se otevřelo další, zabývající se výrobou smyčců. Jeho vedení bylo svěřeno specializovanému smyčcaři, Josefu Schusterovi. Nedostatek odborníků v této výrobní sféře pociťoval hudebně nástrojařský průmysl již delší dobu; začátkem 20. století pracovali v Lubech pouze dva až tři smyčcaři, kteří vyrobili asi 5000 smyčců za rok. Toto množství ale nemohlo pokrýt poptávku, a tak se zbylá potřebná část dovážela z nedalekého Markneukirchenu. Otevření nového oboru tedy mělo také vliv na osamostatnění podkrušnohorské oblasti v hospodářských vztazích s konkurenty ze sousedního Saska.
V roce 1924 byl na místo ředitele Státní odborné školy pro výrobce hudebních nástrojů zvolen Alexandr Kareis (A. Kareis byl v tomto roce jmenován pouze prozatímním vedoucím, ředitelská definitiva mu byla udělena až v dubnu 1927).
Pod jeho vedením sledovala i nadále tradici výuky, zaměřené především na poskytování hudebního vzdělání budoucím nástroj arům, zároveň se ale začala intenzivně zabývat také myšlenkou zdůraznění teoretické a praktické hudebně nástrojařské stránky vyučování. Po dvou letech v čele ústavu prosadil Kareis, pod vlivem stoupající obliby kytar a jejich zvýšené produkce, rozšíření učebních oborů o oddělení stavby trsacích strunných nástrojů, jehož se ujal vynikající lubský kytarář Rudolf Mettal. Ke dvěma dvouletým oddělením s celodenní hudební výukou postupem času přibylo ještě jedno hudebně nástrojařské, organizované jako jednoletá, od poloviny 30. let potom dvouletá celodenní odborná škola pro výrobce hudebních nástrojů.
V roce 1933 byl novým, posledním předválečným ředitelem, jmenován Ing. Jaroslav Boček, sám absolvent školy, klavírista a syn zdejšího houslaře a majitele nástrojařské firmy. Ten vedl ústav až do roku 1941, kdy se budova školy přeměnila ve vojenský lazaret.
Závodní učňovská škola
Ke znovuotevření školy došlo již na podzim 1946, a to zejména z důvodu potřeby mladých odborníků, kteří by byli schopni pomoci poválečné obnově dřívější výroby. Bývalá Státní odborná škola pro výrobu hudebních nástrojů přešla v závodní učňovskou školu, jež měla především produkovat schopné hudební nástrojaře pro potřeby nedávno založeného družstva. Počítalo se s tříletou výukou, jež bude zpočátku společná a ve třetím ročníku dojde ke specializaci buď na strunné nástroje trsací, nebo smyčcové.
Na místo ředitele usedl nejdříve Václav Menšík, kterého však za tři roky vystřídal Miloš Lenger. Po dalších třech letech do čela školy nastoupil Jaroslav Bošek (1949-1955).
V prvním poválečném ročníku studovalo pouze deset žáků, v následujících letech nastoupilo průměrně patnáct nových ročně. Stav učiliště korespondoval s poválečnou situací celého pohraničí, škola se potýkala s nedostatečným a zastaralým dílenským vybavením. Jednu dobu dokonce hrozilo přestěhování veškeré hudební výroby i s učňovskou školou do vnitrozemí.
Jenže v tomto okamžiku sehrál svou roli posledně jmenovaný ředitel školy J. Bošek, který spolu s několika zástupci Cremony a města výrazně přispěl k jejich zachování v Lubech.
Osnovy školy nyní procházejí změnami, s cílem upravit poměr mezi teorií a praxí: teorie má praxi vždy předcházet, a obě mají být v rovnováze. Dílenské vyučování i teorii vedli vynikající mistři, mezi nej význačnější jistě patří mistr houslař Josef
Pötzl, nastoupivší po Bohumilu Hřibovi, houslař a smyčcař Bohumil Pechar, který vyučoval také teorii, kytarář Ignác Wilfer, jehož po třech letech nahradil Ivan Rohožka a v neposlední řadě houslař Josef Vávra. Kromě nich zde přechodně působili například houslaři Jiří Mrkvička a Václav Levý.
Povinné předměty ještě stále zahrnovaly také hudební nauku, hru na nástroj (housle nebo kytaru) a hudební praxi v podobě zájmových kroužků.
V 50. letech navíc škola začala pořádat tříměsíční kurzy pro soukromé učně houslařských mistrů a několikrát bylo otevřeno dvouleté nástavbové studium – jako příprava na samostatnou mistrovskou činnost pro absolventy lubské školy, vedené mistrem Josefem Pötzlem.
V roce 1955 J. Boška na ředitelském postu na čtyři roky vystřídal Jaroslav Folber. Škola nyní s výrobním závodem Cremona tvoří jakýsi živý organismus; výuka v učilišti je neustále přizpůsobována potřebám podniku. Příkladem může být zavedení zmíněných nástavbových dvou let v době, kdy Cremona nemá dostatek zaměstnanců k výrobě koncertních a mistrovských nástrojů a její následné zrušení, související se zvýšenou poptávkou po nástrojích školních. Později, když se projevil tzv. generační problém, však při závodní učňovské škole vznikla nová mistrovská houslařská škola pro výjimečně nadané absolventy učiliště.
V roce 1959 získal post ředitele školy Ladislav Bílek. Řídící funkci zastával deset let, poté ji převzal Václav Smrček. Za jeho vedení je v prostorách učiliště otevřeno muzeum hudebních nástrojů, jehož sbírku, čítající asi 80 položek, tvoří dosud nashromážděné nástroje. Jedná se jak o nástroje klasické – mezi něž počítáme např. také staré violy – pocházející z Lubů a několika dalších evropských dílen, tak neobvyklé chordofony z Číny, Arábie, či Indie. Ke zvláště cenným nástrojům patří beze sporu violoncello z dílny milánského houslaře Carola Ferdinanda Landolfiho (18. století) a housle pražského houslaře Kašpara Strnada.
Za dalšího ředitele,Vlastimila Váchy, mění učební plán v jednotlivých ročnících studia svou podobu. 1. a 2. rok se teorie a praxe střídá po týdnu, ve třetím teoretická výuka zabírá pouze jeden den v týdnu, ostatní jsou věnovány praxi přímo v Cremoně, kde každý učeň postupně prochází několika různými provozy závodu, aby získal jasnou představu o celém výrobním procesu. Ve sledovaném období pak nějaký čas probíhá teoretická výuka na učňovské škole v Kraslicích. Z učitelů v této době na škole praktickou část vyučují houslař Miroslav Pikart, kytarář Mikuláš Vasilek a smyčcař Petr Kunc. I nadále do povinných předmětů, vedle všeobecně vzdělávacích, spadá též hudební nauka a hra na nějaký trsací nebo smyčcový hudební nástroj.
Tříleté denní studium je zakončeno učňovskou zkouškou, vykonanou před odbornou zkušební komisí. Po absolvování bezplatného studia na závodní učňovské škole jsou všichni zavázáni alespoň pětiletému vykonávání svého povolání ve zřizovacím podniku . Někteří výjimečně odcházejí před uplynutím stanovené lhůty, většinou se vracejí do míst svého původu, kde provozují vlastní dílny a věnují se opravám hudebních nástrojů.
V této době lubským učilištěm prošli později známí lubští houslaři Karel Zadražil a Emil Lupač.